Těžký život s dlouhými vlasy

10. července 2016 v 21:44 |  Blbosti
1. Pořád vám někam lezou.
2. Máte je v každém druhém jídle - ať už spadlé, nebo namočené.
3. Když nejsou náhodou v jídle, tak je máte v puse (takže to vyjde nastejno).
4. Kamarádi vás za ně rádi tahají.
5. Taky vám je rádi cuchají.
6. Ti hodnější na ně jen šahají a zkoušejí, jak ne/jsou jemné, pevné atd.
7. Ti nejhodnější vás po nich hladí (což prý někomu taky není zrovna příjemné).
8. Někteří zkoumají, jestli máte stejnou barvu po celé délce.
9. Často se vám někde zaseknou (nejčastěji v zipu u bundy/mikiny).
10. Když fouká vítr, máte je všude.
11. Máte je všude, i když vítr nefouká. Stačí pohnout hlavou.
12. Tím všude myslím hlavně pod oblečením všeho druhu.
13. Často vás někde lechtají (všude).
14. Bohužel lechtají i ostatní a to hlavně v nejméně vhodných chvílích. A taky jim lezou do pusy.
15. Ostatní si stěžují, že je jimi mlátíte. (Jako vážně?)
16. Občas se bojíte, že se vám zamotají třeba do větráku, fénu atd.
17. Než je vytaháte z hřebenu, trvá to věčnost. Proto to spousta holek nedělá a potom už nikdy nepoznáte, které jsou vaše a které kamarádky.
18. Může se stát, že jimi ucpete umyvadlo/vanu.
19. Válí se na zemi VŠUDE.
20. Když vyndáte oblečení z pračky, už není špinavé, ale obalené vlasy.
21. Někteří si je "půjčují" a zkoušejí, jak by s nimi vypadali.
22. Nechápou, proč se češete několikrát denně/skoro nikdy. Když to několikrát nepročešete, máte je zacuchané. A když jsou zacuchané, nechce se vám je česat nikdy.
23. Všichni obdivují dlouhé copy, ale nikdo neví, jak dlouho se s tím se**te. A co teprve, když se několikrát nepovede.
24. Někomu vůbec nesluší culíky, ale co na plat, když ty vlasy potřebujete zkrotit.
25. Občas se někdo zeptá, jestli přes ně vidíte.
26. A potom zkouší, jestli je přes ně vidět.
27. Když si je barvíte, občas jsou i tři barvy málo.
28. U kadeřnice zaplatíte za jakýkoli úkon majlant.
29. Někteří vám závidí, jiní vás nechápou.
30. Ale když si je chcete ostříhat, všichni vám to zakážou.
 

Nějaká ta slátanina po půl roce

8. července 2016 v 21:47 |  Deníček
Ahojte, vítám vás na mém zapovězeném blogu. Už jsem myslela, že sem nikdy nic nenapíšu. Taky byste to řekli, co? Když mám poslední článek vložený před půl rokem. Ale to možná ještě není tolik, někteří říkají, že si musí dát od blogu pohov třeba na rok. Jenže nejhorší na tom je, že mně to psaní ani nechybělo.. Prostě nebyl čas psát, nebyl čas na to myslet a tak nějak jako by to ani neexistovalo. Znáte to, ne? Když na něco kvůli nedostatku času nemyslíte, protože přemýšlíte o jiných - důležitějších věcech a najednou jako by ta původní věc už neexistovala (nebo člověk). Kéž bych to uměla udělat u jiných věcí než je blog. Ale ten blog se mi skoro nemá jak připomenout, kdežto ostatní věci (lidi) bohužel jo.

Ale abych přešla k původnímu popudu psaní tohoto článku. Nějak jsem vám prostě chtěla sdělit, jak to se mnou teď vypadá. Ono je možná dobré si dát nějaký ten čas pauzu a potom vidíte, co všechno a jak moc se změnilo. Včera jsem si četla článek, kde jsem psala, jak skvělý byl rok 2014 a že 2015 bude určitě ještě lepší. No, tak to jsem byla docela mimo. Ten rok 14 byl zatím fakt nejlepší, bych řekla. Jasně, třeba tenhle rok jsem dokázala něco víc než minulé roky. V roce 15 jsem dokázala něco víc, než v tom předchozím. Ale spousta krásných věcí z roku 14 skončila, nebo se neopakovala. A když jo, tak to nebylo tak intenzivní a skvělé jako v TOM roce. A taky ten článek vyzařuje štěstím a spokojeností, což v mých ostatních článcích postrádám (i v tomhle). Možná by mě někdo měl naučit mít ráda to, co mám. Nebo dostat něco, co by mě udržovalo ve stavu štěstí. Ale abych pravdu řekla, můj život není vůbec špatný. :)

Tenhle rok se událo dost zajímavých věcí a to je teprve v půlce, takže si myslím, že to zase tak marný není. Ale na druhou stranu se staly i takové věci, které mě dost položily. Ty se ostatně staly hlavně v minulém roce. Tak nějak nevím, jestli o nich chci psát. Jasně, že by to bylo fajn.. jak pro mě (vypsat se z toho), tak pro vás (pro pochopení), ale asi si to zatím nechám pro sebe. Chci, abych tu měla další článek, ze kterého bude vyzařovat víc pozitivismu než negativismu. Což znamená, že bych si neměla stěžovat, že byl rok 14 lepší než například tenhle, sakra!

Takový ten pocit...

23. ledna 2016 v 12:05 |  Téma týdne
Taky máte občas ten pocit, že jste všechno zvorali? Nebo možná ne ani tak vy, ale všechno je špatně. Možná ne tak úplně všechno, ale fakt dost věcí. Ten pocit, kdy si řeknete, že jste se měli vydat jinou cestou. Že všechno mělo být jinak. Že to mohlo být lepší. Ale taky horší, kdo ví. Ale teď, v tenhle moment, je pro vás současný rozhodnutí špatný. Nebo ne tak úplně špatný, ale to horší. Je to vlastně taková druhá dobrá možnost. Ale to je právě to - DRUHÁ. První (nejlepší) jste vyměnili za druhou. 80 % štěstí jste vyměnili za 20 %, který vám tak nějak chyběly v tom, abyste se rozhodli pro možnost číslo 1. No jo, ale teď už s tím moc neuděláte, nebo jo? Něco možná jde změnit lehce. Opustit to, co je pro vás přítěží, pro co jste se vlastně ani rozhodovat neměli a měli jste být radši sami. Sami, ale šťastný. Něco sice změnit jde, ale je to těžký. Fakt moc těžký. V prvním roce školy to ještě jde změnit docela dobře, ale i tak. První semestr za váma, tak proč byste se hnali jinam. Jinam, kde se možná ani přes ten první nedostanete a budete chtít zpátky do starý školy. Zjistíte, že na nový jste úplně sami, že vám chyběj kámoši, pomoc od každýho, koho jste ve škole potkali, občas i fajn učitelé.. A na nový škole by tohle všechno vůbec být nemuselo. Jo, obor by vám sice seděl víc, ale zbytek byste nezvládali. Kdo ví, nikde nevíme, co by kdyby. Vždycky musíme obětovat jednu věc pro druhou. Fakt vždycky. Nemůžu si vybavit žádnou skutečnost, kdy bych se nemusela rozhodovat minimálně mezi dvěma možnostma. V jednu chvíli vám přijde lepší to, v druhou ale zase něco jinýho. Možná, že ta možnost, pro kterou jste se rozhodli je přece jen lepší než ta obětovaná. Ale to nikdy nezjistíme. Kdybysme neudělali tu největší chybu svýho života, možná by ten život byl úplně v háji. Ta jedna věc by třeba byla skvělá, ale zbytek by se hroutil. Nechali jste někoho odejít ze svýho života? A strašně moc vám chybí? Říkáte si, že to bylo to nejhorší, co jste mohli udělat? No, možná, že to bylo nejlepší rozhodnutí a vlastně vás to zachránilo. Třeba byste byli nešťastný a topili se. Takhle vás ještě pořád drží něco nad vodou. Taková ta naděje, že všechno nakonec bude dobrý. Že potkáte někoho, kdo vám převrátí život naruby a zase budete moct být šťastný. Ale možná, že právě teď šťastný jste, jen si to tak úplně neuvědomujete.
Ne každá chyba je chybou v pravým slova smyslu. Každej krok vedle může být tím správným krokem.

Tahle guma je dokonce v prodeji. Zdroj
 


Jak (ne)hrotim zkouškový

8. ledna 2016 v 22:45 |  Deníček
Znáte to, první rok na vysoký, spousta neznámých věcí, neznámých lidí, učitelů, předmětů, akcí... Nevíte, kam skočit dřív. Nevíte, co se učit dřív. Až zjistíte, že vlastně nevíte vůbec nic. Nadáváte si, že jste se neučili průběžně, protože teď to prostě nemůžete dát. A ty, co si věřej, že to daj, jsou prostě divný. Asi nějaký šprti nebo tak něco. Nebo maj možná všechny testy od starších vysokoškoláků a teď to daj s přehledem, protože vědí, co se učit. Jenže když se k vám přece jen nějakej ten materiál na učení dostane, přijde vám, že je toho strašně moc. A když je to přímo test, kterej můžete dostat, tak si řeknete, že vám ale zrovna tenhle určitě nedaj a budete mít jinej, takže vám nezbyde, než se zase učit úplně všechno. Nebo se na to třeba vykašlete, naučíte se jen tohle a budete doufat, že to prostě "nějak" vyjde. Ostatně jako vždycky. Zatím to tak nějak dáváte, projeli jste si den před zkouškou vypracovanej soubor a pak to nějak natypujete. Nakonec to nebylo zas tak těžký, tak jak je možný, že to někdo nedal? To jsou tak hloupý? Nebo se na to ani nekoukli? No, je možný, že neměli ten soubor a nevěděli, co se učit zkráceně, aby to celý stihli. Tak jo, příště to třeba taky někomu pošlete a nebudete lakomý. Anebo taky ne. Ale vždyť vejška je celá o spolupráci a nebejt jí, tak by to nikdo nedal. Až na ty šprty, co to uměj, ještě než se k vám vůbec dostanou materiály. Po každý hotový zkoušce počítáte, jestli už máte ten potřebnej počet kreditů, kterej máte mít a stresujete se, když vám to furt nějak nevychází a ostatní už choděj vysmátý s tím, že těch 15 nasbírali během prvního tejdne. Hm, když je někdo dobrej a dá v předtermínu nejtěžší zkoušku, tak je to jasný. Říkáte si, jak jste hloupý, že jste tam taky nešli, protože když to dal ten a ten, tak byste to určitě dali taky. Jste naštvaný nejen na sebe, ale hlavně na všechny, který to dali a vy ještě zkoušku nemáte. Fakt nespravedlivý. Tak třeba nedaj něco jinýho, co vy jo. A pak na tom budete stejně. Ale kdo ví. Vždyť je ještě čas. A navíc, jsou 3 pokusy, tak to nebudete hned na začátku přece hrotit, ne? Nějaký předtermíny? Pche, na to vás ani nehne. Když se vám nebude chtít, tak se to možná naučíte až na ten poslední termín a budete prostě doufat, že to vyjde. Nic jinýho vám taky nezbejvá, žejo. Nebo vlastně jo, ještě si to můžete zapsat další rok. No tak to vůbec nemusíte s ničim spěchat. Možná to jen půjdete zkusit, a buď to vyjde, nebo ne. Příští rok je taky rok. A nebudete první ani poslední.

Ale teď vážně. Já ty zkoušky tak strašně hrotim, až se mi z toho zdaj děsivý sny. Buď zkoušku nestihnu, nebo ji prostě jen nezvládnu, anebo se mi zdaj úplně jiný levly snů, kde se všechno hroutí. Potom mám bejt v klidu a věřit, že to zvládnu, když se mi zdaj takový hrůzy. Měla jsem to štěstí (a znalosti), že jsem zatím všechno kromě volitelnýho předmětu zvládla, ale problém je, že to nejtěžší mě ještě čeká. Fakt se "těšim" na matiku, to bude bomba. Ale tu půlku bych tam nějak našmrdlat mohla. A u zbytku se budu modlit, že to nebude tak šílený, nebo se to ještě nějak zvládnu naučit. Ale občas mi přijde, že u zbytečných předmětů je toho šíleně moc a třeba angličtina je skoro zadarmo (i když ji spousta lidí nedala, ale furt maj ty další 2 pokusy). Snad to půjde hezky dál jako doteď a nebudu z toho moc šílet.

Všem, co teď máte zkouškový, píšete testy na uzavření pololetí, nebo už se připravujete na maturitu, přeju hodně štěstí a pevný nervy! A kdybyste to náhodou nezvládli, svět se nezboří.

Zdroj (tady to půjde i přečíst)

Čerti v obchodě

6. prosince 2015 v 14:19 |  Deníček
Nevím, jestli je to nějaká tradice, nebo to někoho prostě jen napadlo, ale ve středu mi volala vedoucí, ať si na pátek připravím čertovský věci. Jako trošku mě to zarazilo, protože žádný takový věci nemám. Co vám budu povídat.. Já a převlíkat se za něco? Nenene. Jednou jsem na vesnici chodila za anděla, ale to jsem byla ještě blondýna a všechno jsme měli zařízený, stačilo se do toho jen navlíct. Žádný shánění, žádný zařizování, žádný vymejšlení. No, nakonec mi řekla, že teda stačí černý oblečení a rohy. Hm, to mi fakt pomohlo. Černý jsem našla jenom kalhoty a obyčejný tričko z adapťáku (4 roky zpět), takže to by asi nešlo. Naštěstí má moje úžasná maminka ráda černou, takže mi nějaký tričko půjčila a abych tam nezmrzla, tak jsem si koupila černej svetřík (kterej potřebuju už asi půl roku a furt se nějak nenašel). Paráda, oblečení mám, ale co rohy? Obepsala jsem asi 10 kamarádek, jestli nějaký nemaj. Půlka neměla rohy, půlka neměla čas. Pak mě napadlo, že já jdu na ranní a kámoška na odpolední, tak by mi je mohla půjčit. No jo, jenže ve čtvrtek jsme jeli do školy i ze školy v jinou dobu a v pátek ráno kvůli mně nechtěla vylejzat z postele dřív. Chvíli trvalo, než se to vyřešilo, ale rohy nakonec byly taky.

Když jsem přišla do práce, nevěřila jsem svým očím. Všude byly čerti a dokonce jeden a půl anděla (ta půlka je proto, že asi málokdo poznal, že je to anděl). Všichni byli úplně zamaskovaný, měli takový ty chlupatý čertovský kabáty, červený doplňky a někdo měl dokonce paruku se zabudovanýma rohama. A pár z nich mělo i ocas! Někteří se dokonce pokusili o kopyto, to bylo hodně zajímavý a vtipný. :D Většinou to měli tak, že jedna bota byla rovná a druhá s podpatkem, jedna paní ale někde sehnala kopyto z krávy a přilepila si ho izolepou z vrchu na nohu. Chodila dost zvláštně, ale bylo to parádní. Ředitele nenapadlo nic jinýho, než si nás všechny hezky vyfotit, takže nás odvedl od práce a na pokladně zůstala jedna prodavačka, to museli být zákazníci nadšený.

Pár lidí se sice divilo, proč jsme 4. prosince převlečený, když se přece chodí až zítra, ale spoustě lidem se to strašně líbilo. Pořád nás chválili, jak nám to sluší a že by nás nepoznali. Některý děti se bály, jiný se smály. Občas přišli rodiče bez dětí a říkali, že je škoda, že to nevěděli, protože by vzali svoje prcky, který zloběj a bojej se čertů, takže by si zasloužily postrašit. Na konci mojí směny přišla nějaká paní, která si sedla ke stolku, kde s dětma vybarvovala omalovánky, který dostaly od anděla za to, že řekly básničku. A taky dostávaly bonbónky. Byla to docela fajn akce, i když jsem cítila černou barvu na obličeji až do večera. :D


Kam dál