Listopad 2012

To, co potřebuji

25. listopadu 2012 v 12:20 Téma týdne
Každý má jiné potřeby, ale ty základní jsou stejné. Jídlo, pití, oblečení, domov, rodina, základní vzdělání a přátelé. To je asi to nejdůležitější, ovšem komu se splní toto, může chtít víc a víc. Lásku (přítele), vyšší vzdělání, cestování, luxusní bydlení, mobily, počítače.. Kdybychom neměli splněné základní potřeby, ty další by nám nechyběly, ani bychom o nich nesnili. Většina lidí si ale může dopřát i další věci, tudíž po nich touží a MUSÍ je prostě mít! Čím víc toho máme, tim víc toho ještě chceme. Divné, že? Měli bychom být rádi, že vůbec máme možnost někde bydlet, mít co na sebe a co jíst, ale téměř si toho nevážíme, přitom je to to hlavní a nejdůležitější. Lidé v této době jsou totiž strašně lakomí, všehochtiví a rozmazlení. Já se snažím být ráda za to, co mám, i když toho není mnoho. Samozřejmě, že bych chtěla/potřebovala kluka, více kamarádů, výlety (k moři, na hory..), ale prozatím mi stačí to málo. Za nějaké 2 roky musím udělat maturitu a poté bych chtěla jít na vysokou školu. To je asi moje největší potřeba. Dobré vzdělání → dobrá práce → dobrý plat. Ale nechci to jen kvůli tomu, abych byla bohatá, mohla peníze rozhazovat za zbytečné věci a vychloubat se značkovým oblečením. Chci to kvůli tomu, abych mohla zajistit svou budoucí (i přítomnou) rodinu, pomoci rodičům, až budou staří, párkrát se podívat někam do zahraničí, umožnit svým dětem prožít krásné dětství (jestli nějaké budu mít) a kdybych měla peněz hodně, tak je dát na nějakou charitu. Pro lidi, kteří to opravdu potřebují a nebudou je jen tak rozhazovat, ale dostanou oblečení, jídlo, domov, zdravotní péči.. Uspokojí to jejich základní potřeby, které jsou pro nás ostatní samozřejmé, ale oni by dali cokoliv, aby měli kde bydlet. Moje potřeba je možná také zlepšit tento svět a pomoci lidem, o kterých jsem právě psala. Možná je to přehnané, ale podle mě je to důležité a každý by se nad tím měl pozastavit.

Osobnost

13. listopadu 2012 v 12:06 Téma týdne
Každý má svou jedinečnou osobnost. Někdo je od pohledu grázl, ale uvnitř je to milý člověk, jiný zase vypadá jako andílek, ale duši má ďábla. Existuje několik miliard variant, protože KAŽDÝ člověk je jiný. Každý z nás je osobnost. Sice si můžete myslet, že vaši nejlepší kamarádi (možná i jiní lidé, třeba z rodiny) jsou stejní jako vy, ale není to pravda. Jste si jen podobní, protože nikdy dvojice ani více lidí nemá stejné vlastnosti, myšlení, názory, vzhled.. Každého okolí bere jinak a každý z toho okolí se na něj jinak dívá. Někdo může mít jednoho kluka za zlatíčko a druhý za darebáka, vždy záleží na tom, jak ho ostatní vidí, podle jakých kritérií člověka hodnotí a co všechno jsou schopni přehlédnout a nepřijde jim to podstatné. Například když jsme zamilovaní, vidíme i sebe míň hodného kluka jako toho nejlepšího, nejúžasnějšího člověka na světě, přitom tomu tak být nemusí, ale my ho vnímáme jinak. Vidíme ho v tom lepším světle. To je také důležité. Když má někoho rádo spoustu lidí, je společenštější, když málo, je spíše uzavřený a i to tvoří jeho osobnost. Přátelé, rodina, vychování, bydliště, škola.. To vše nás ovlivňuje, ať už chceme, nebo ne. Jako jedinečná osobnost se narodíme a je jen na nás (a ovlivňujících faktorech), jak ji budeme dále rozvíjet. Ať už je z nás kdokoli, vždy se to stalo nějakým následkem.
Každý je jiný, neměli bychom např. všechny Romy házet do stejného pytle, protože každý se narodil jinde, do jiné rodiny, v jiném městě, do jiné společnosti a je jinak vychován. Z některých mohou být zloději, z jiných pylně studující a po té pracující lidé. Nikoho neodsuzujte podle toho, jak vypadá, možná ani ne hned podle toho, jak se chová. Protože se vždy můžete splést a tu svou osobnost, kterou někteří tají, vám ukáží až na poslední chvíli.
A ještě něco. Nestyďte se za to, jací jste, je to váš život, vás poznamenali vaše zážitky a měnit svou osobnost kvůli nikomu nemusíte.

Jedno slovo → přátelství a také láska

1. listopadu 2012 v 18:31 Téma týdne
Jediné slovo - ahoj. Tím to vše začalo.
Bylo krásné slunečné odpoledne, když jsme se sestřenkou vypadly z nudného prostředí u babičky. Jako vždy jsme si to štrádovaly do vedlejšího městečka. Za fajn lidma, které jsme znaly tak krátce, ale připadalo nám, že je známe strašně dlouho. Rozuměly jsme si s nimi více, než po dlouhých letech strávených s někým u nás. Dlouho jsme se toulali po městě, než Jirka, jeden z našich nových kamarádů, řekl, že musí jít na fotbal. V holkách se probudila skrytá energie a celé nadšené navrhly, že se na ně půjdeme dívat. Samozřejmě jsme souhlasily. "Těch krásných kluků, co tam uvidíme.." pomyslely jsme si. Byli tam opravdu fešní chlapci, ale já fotbalisty moc nemusím, protože jsou většinou pěkně namyšlení. No co, koukat se na ně můžeme. :) Po nějaké době předvádění měli přestávku, Jirka si za námi přišel sednout a spolu s ním šel jeden kluk - Patrik, ale ten si sedl trochu jinam, k nějakému klukovi, co seděl kousek od nás. Sestřenka na něj pořád nějak divně zírala, až se zvedl, přišel k nám, usmál se (snad přímo na mě ) a řekl nesmělé "Ahoj". Také jsme ho pozdravily, já pořád nechápala, kdo to je, ale sestřenka se ho bleskově zeptala, jestli je to ten, se kterým jsme se o Velikonocích potkali v jiné vesnici poblíž babiččiny chalupy. Samozřejmě, že řekl "ano", byl to on a už to konečně docvaklo i mně. Přisedl si k nám, začali jsme si povídat a domluvili se na příští den. Když jsme druhý den opět přišli, už nás všichni čekali na náměstí i s Páťou. Opět jsme se poflakovali po městě, prolézali různé kouty až jsme k večeru došli na starý seník. Bylo tam spoustu místa, ale v seně a to se nám moc nelíbilo, takže kluci přinesli madrace, které se tam váleli a poskládali jsme se na ně. Byly jen 3, tak jsme se museli trochu smrsknout. Já schytala místo u dvou kluků - u Páti a Matese. Mates si nás moc nevšímal, tak jsme se s Páťou bavili sami. Pořád jsme se provokovali, šťouchali, lechtali.. Bylo to fajn. :) Když nastal den odjezdu, strašně jsem brečela při loučení s Páťou, asi jsem se do něj zamilovala. Druhý den mi napsal, že mě má hodně rád a že nejspíš víc, než jako kamarádku. Rozbušilo se mi srdce. Na jednu stranu jsem byla strašně šťastná, ale na druhou smutná. Babiččina chalupa je totiž pěkný kus od mého bydliště a jezdíme tam tak 3× do roka, takže šance na vztah nebyly moc veliké. Samozřejmě, že jsme zůstali jen u smsek, ale i za to jsem ráda. Teď se tam můžu o to víc těšit a vím, že se nikdy nebudu nudit. :) Jsem ráda, že za námi ten den přišel.