Září 2013

Nudička prudička

29. září 2013 v 15:59 Blbosti
Je neděle odpoledne. Slunečný a docela teplý odpoledne na to, že už je tu podzim. Na jednu stranu se na něj i docela těším (až začne ten správej s barevným listím a tak). Ale ráda bych si ještě užila poslední kousky léta, jenže.. Jenže jsem od čtvrtka více méně nemocná, a i když teď už méně a zítra musím do školy, tak stejně nemůžu ven a pěkně se nudím. Včera tu byl přítel, ale dneska se na mě vykvajznul, že se prej musí učit. Jojo, to já taky, jenže ne celej den, a jelikož jsem výjimečně vstávala už v 8, tak mám většinu věcí za sebou a ještě si něco musím nechat na večer. :D Takže co teď? Těžká to otázka. Proto jsem se rozhodla, že něco napíšu. Ale bohužel mě ani nějak nenapadá co. Jak jste si mohli všimnout, tak píšu pouze na TT, které někdo zadá a já už něco vymyslím, ale takhle z patra to nějak neleze. :( Achjo, tak se asi zase půjdu nudit. Kdyby vás něco napadlo, tak mi sem dejte nějaký plány a třeba je použiju o dalším nudným víkendíčku. :)

Fást fůdy

28. září 2013 v 18:34 Téma týdne
Fastofood = rychlé jídlo = rychlé občerstvení. To znamená, že nemusíte chodit do restaurace a nedej bože půl hodiny čekat na jídlo, které pak další půl hodinu budete jíst a nestihnete se třeba včas vrátit do školy nebo do práce. Tohle občerstvení je snad v každém městěčku (samozřejmě i ve velkoměstech). Je oblibou pro většinu lidí. Jako malá jsem do takových fástfůdů chodila pořád před odpoledním vyučováním. Není divu, že jsem byla pěkně vypasená. :D Pro všechny z nás je samozřejmě lepší ujít pár kroků ke stánku, vystát malou frontu, objednat si podle libosti to nejtučnější papání, rychle ho za chůze sníst a zase se vrátit ke své práci. No jo, ale to je to nejhorší. Dřív mi to nějak nevadilo, mohla jsem to jíst každý den a žádné výčitky svědomí, žádná kila navíc (aspoň jsem si to teda myslela), čas navíc a pohoda. Ale když se na to kouknu zpětně, tak vím, že takovéhle nezdravé občerstvení má spoustu kalorií (ne že bych je počítala), jsou z toho různé nemoci a vlastně to není ani tak skvěle dobré, jak si myslíme. Samozřejmě, že i teď si čas od času dopřeju hranolky nebo párek v rohlíku z FF, ale opravdu už nikdy pravidelně. :)


Skvělý život venkovana

17. září 2013 v 18:11 Téma týdne
Tohle TT mi hraje do karet. Jelikož bydlím na vesnici a jsem za to strašně ráda, tak o tom i ráda něco napíšu. :)
Někteří lidé (ti z města) si nejspíš musí myslet, že je to strašně nudné, otravné, beznadějné, pro chudáky a kdo ví, co ještě. Také některým lidem, kteří žijí na vesnici, to nemusí připadat zrovna super. Musíme dojíždět do školy někdy hodně daleko, v malé vesnici máme maximálně tak deset kamarádů (to zrovna u sebe přeháním, mám tady dva :D), takže i za těmi dalšími musíme dojíždět. Když potřebujeme k lékaři, nestačí ujít pár kroků, ale musíme se tam nějak dopravit. Nejlépe autem, protože autobusy jezdí, zrovna když je nepotřebujeme, vlak v takové maličké vesničce, jako je ta moje, opravdu neexistuje a pěšky nemocní přeci nepůjdeme. Nevýhodou je také to, že zde nemáme žádný obchod. "Čerstvé" pečivo můžeme mít maximálně vytažené minulý večer z mrazáku, nebo ti, kteří si rádi přivstanou a rádi se projedou do vedlejšího města na nákup, ho mohou mít opravdu čerstvé. I když, jak kde. V některých obchodech je občas ještě horší než to, co si vytáhneme z mrazáku.
Jo, jinak je to na vesnici vážně super! :) Podle mých předchozích slov to zatím sice vypadá na opravdu beznadějný život, ale opak je pravdou. Života na vesnici si opravdu vážím. Naučilo mě to, řekla bych, víc než život ve městě. Ve městě jsou všichni vypiplaní, jsou zvyklí na pohodlíčko a hnusný vzduch. Ovšem na vesnici se o sebe musíte umět postarat. A starat se musíte nejen o sebe, ale i o své domácí mazlíčky, které má na vesnici snad každý. Nakrmit psy, kočky, křečky, případně slepice, dojít se psem na procházku (ale to není nutné, pokud máte velkou zahradu), okopávat záhonky, sázet květiny, sít zeleninu, sbírat popadané ovoce..
Život na vesnici mi dává hodně. Radost, starost, pobavení, blbnutí.. Po vesnici můžu chodit v teplákách, nenamalovaná a místo braní si čoček, si vystačím s brýlemi a nikdo si toho ani nevšimne. Za to ve městě už byste byli za podivína. Na vesnici je také klid. Nejezdí tu tolik aut, nehučí továrny a železnice, je tu lepší vzduch, hezčí příroda. Můžete jít bez problémů na houby, kde potkáte spoustu známých, protože na vesnici se všichni znají a ti vám, když budete mít štěstí, přenechají nějaké své úlovky. Nebo můžete jít do lesa jen tak. Pročistit si hlavu, pořádně se nadechnout, a když už jste v tom, vezmete na procházku svého milovaného psího přítele, který bude skákat blahem. Pokud máte to štěstí a potkáte kamaráda/ku, nejspíš nikam nebude spěchat, protože na vesnici nejsou žádné bary, kam by každý večer všichni museli chodit, takže si v klidu pokecáte.

Ještě pořád si myslíte, že je život na vesnici horší, než ve městě? Já teda ne. Přijde mi, že tu máme větší svobodu, nemusíme dělat to, co ostatní a nikdo nás nehlídá jako ve městě. Když se nám po městě přece jen zasteskne, kdykoli můžeme těch pár kilometrů dojít nebo dojet.
Ať už žijete kdekoli, buďte rádi, za to, co máte. Jiní by s vámi třeba hned měnili. (Ale já ne. :P)

Setkání s literární postavou

16. září 2013 v 18:08 Soutěže
Proč? 13x proto od Jaye Ashera. Hlavní postavou je Hannah Bakerová.

"Hmm, zase nějaká párty u nějakého kluka, co mu odjeli rodiče," pomyslela jsem si. "Ale když už mě pozvali, mohla bych se přece jen ukázat." Připravila jsem se a vyrazila o dva bloky dál, kde se konala párty. Hudba byla slyšet skoro až k nám.
Když jsem o pár minut později vcházela do dveří, u kterých na mě čekal uvítací drink, za který jsem samozřejmě zaplatila víc, než stál, protože každý, kdo přišel, musel přispět na pití, uviděla jsem ji. Hannah Bakerovou. Poslední dobou tichou dívku, se kterou se baví čím dál míň lidí, kvůli nějakým drbům. Já jsem naštěstí nezaujatá, ba naopak - lidí, o kterých se povídají hnusné lži, se ráda ujímám.
Hned jsem se za ní vydala. Vypadala trochu vyplašeně. Nejspíš proto, že mě nezná. Po krátkém představení jsme se daly do řeči, která trvala několik hodin. Zjistila jsem, že je to skvělá holka, která má ovšem nejspíš větší problémy, než my všichni dohromady. Pověděla mi snad vše o svém životě.
"Jsem ráda, že jsi za mnou přišla," řekla nakonec.
"To já jsem ráda. Ani jsem nedoufala, že budeš tak skvělá," odpověděla jsem jí radostně. Byla jsem opravdu překvapená.
"Děkuju, že jsem ti mohla všechno říct. Strašně se mi ulevilo a už to necítím tak, jako předtím."
"Myslíš tím, že už nemyslíš na... no... ty víš," řekla jsem váhavě.
"Přesně tak, změnila jsi můj pohled na svět a snad to tady ještě nějakou dobu vydržím," usmála se.
"To si piš a moc ráda ti s tím pomůžu!"
"Děkuju, doufám, že půjdeme co nejdřív ven."
"To já taky. Třeba hned zítra, napíšeme si, ale teď už fakt musím jít, tak si to tady užij," popřála jsem jí a s úsměvem odešla.
Je skvělý pocit zjistit, že jste někomu možná zachránili život.

Potrat

2. září 2013 v 17:18 Téma týdne
Většina lidí s potratem nesouhlasí. Hlavně když se překročí určitá doba, do kdy se může dělat. To samozřejmě chápu, když se potom snižuje šance znovu otěhotnět téměř na nulu a můžou nastat potíže. Ale proč by normální potrat existoval, když by ho nikdo neschvaloval? Doktoři na to nejspíš přišli proto, aby mladým lidem ulehčili život. Vlastně nejen mladým, ale u těch je to asi nejčastější. Nedají si pozor a najednou zjistí, že jich je o jednoho víc. Panikaří a nevědí, jestli si dítě nechat, ukončit školu a prakticky si zničit život (i když někdy to může být i pro mladé super zkušenost), nebo si nechat dítě vzít a tím zničit život jemu. Je to opravdu těžké rozhodování a sama nevím, co bych v této situaci dělala. Ale jelikož jsem právě na začátku třetího ročníku a chtěla bych jít i na vysokou, tak bych šla nejspíš na potrat. I když je to určitě alespoň v nějakých případech nebezpečné, ale mít dítě takhle mladá... To si opravdu nedokážu představit.
Na druhou stranu se ale některé ženy snaží otěhotnět, konečně se jim to po dlouhém snažení podaří, těší se z malého přírůstku do rodiny, nakupují věcičky a najednou se něco stane. Dojdou si k doktorovi a zjistí, že potratily. Že přišly o tu radost, kterou měly, na kterou se těšily a se kterou počítaly. Třeba se už nikdy nebudou snažit o to, mít dítě, protože se budou bát, že o něj zase přijdou. Nebo se o to pokusí, ale opět se jim stane tohle.
Jeden se snaží dát dítě pryč jakýmkoli způsobem a druhý by zase dal nevím co za to, aby ho mohl mít. Je to opravdu složité. Ale já si myslím, že když už se chtějí toho dítěte vzdát, tak by ho měli dát k adopci. Ale i tím bohužel promarní skoro celý rok.

Kdo by si nezamiloval takového malého roztomilého tvorečka? :)

Bezdomovci

1. září 2013 v 20:32 Téma týdne
Jsou to lidé stejně jako my. Ve většině věcí jsou stejní. Když byli mladí, žili nejspíš úplně stejně jako my. Měli oba rodiče, domov, jídlo, chodili do školky, do školy, měli kamarády, přítelkyni nebo přítele, chodili na diskotéky.. Ale jednoho dne se něco stalo. Něco, co jim totálně převrátilo život vzhůru nohama. Vlastně jim to ten život zničilo. Většina z nich se už asi nikdy nepostaví na vlastní nohy a nedá se zase do kupy. Tak, aby mohli chodit do práce, mít svůj byt, peníze a hlavně zdraví.
Bezdomovci nejspíš nemají možnost dojít si k doktorovi, takže i když mají nějakou nemoc, tak nevědí jakou a nemůžou s tím nic dělat, jelikož nemají peníze na prášky nebo ošetření. Nechodí tím pádem ani k zubaři, proto mají zkažené zuby. V zimě div neumrznou, proto si kupují za těch pár drobných, co ještě mají alkohol, aby se zahřáli alespoň zevnitř a nevnímali to.
Já osobně bych tuhle životní zkoušku nejspíš nezvládla. Buď bych se zhroutila, nebo umřela hlady, nebo při prvním mrazu umrzla. Nechápu, jak to můžou zvládnout. Všichni se jim vyhýbáme, protože jsou špinaví a smradlaví. Nemají se totiž kde umýt, pokud nežijí v azylovém domě. Nebýt toho, tak nemají žádní bezdomovci skoro nic. Sotva by měli oblečení, protože po nějaké době se jim určitě musí strašně ušpinit a potrhat. Musejí to být opravdu stateční lidé s velikou výdrží, když neskoncují se životem v první těžké chvíli. A že tahle je opravdu těžká. Nedokážu si představit, že bych musela odejít z domu jen s několika kousky oblečení a několika málo penězi, které by mi moc dlouho nevydržely.
Všichni jimi opovrhujeme, ale nikdo vlastně neví, co se jim přihodilo. Třeba za to nemůžou. Třeba se opravdu snažili, ale život jim celou tu dobu házel klacky pod nohy. Někteří jsou sice protivní, vyvolávají konflikty a nezaslouží si, abychom jim něco dávali, ale jiní můžou být hodní a jsou rádi i za pár drobných, které jim hodíme do čepice. Jednou bych chtěla takovým lidem pomáhat.