Květen 2014

Svět za zrcadlem - kapička uvažování

24. května 2014 v 11:13 Téma týdne
Svět za zrcadlem, na té druhé straně, na druhém břehu, či jak tomu chcete říkat. Každý tam jednou skončí. Máme se na co těšit nebo se máme naopak bát? Spousta lidí se smrti bojí. Nikdo neví, co vlastně bude dál. Jestli jen tma, která bude trvat do konce... něčeho, nebo nový život, či se dokonce dostaneme do nebe. Každopádně ale přejdeme do jiného světa. A podle mě do toho lepšího, než je tento. Ne, ne, nechci kritizovat tenhle svět, můžeme si za to sami, co se tu děje a neděje. Ale myslím, že "za zrcadlem" je to prostě takové opravdové. Nikdo se nemusí přetvařovat, protože už skončil význam jeho života na Zemi a teď si může dělat prakticky to, co chce on sám. Vidím to nějak podobně jako Viktor Dyk v Krysaři, kde mluví o Sedmihradské zemi jako o ráji, kam po smrti všichni zamíří pro slíbený klid. Proto za ním všichni obyvatelé městečka jdou. Čekají totiž spásu. A tenhle ráj nás nečeká jen v té propasti z knížky, ale prostě po životě. Po tomto životě nás třeba čeká další život, kdo ví. Ale já věřím, že svět za zrcadlem existuje! V zrcadle se většinou vidím hezčí, než jsem, a to je právě tím, že je za ním lepší svět, kde budeme všichni krásní.


Když mi bylo pět

17. května 2014 v 14:05 Téma týdne
Když mi bylo pět, byla jsem to nejšťastnější dítě. Rok předtím se mi narodil bráška, takže jsem konečně měla živou panenku, se kterou si můžu, ba dokonce musím(!) hrát. Ne že bych byla ta typická holčička, která miluje panenky a nic jiného nedělá. Teta mi na bárbíny háčkovala oblečky a později to naučila i mě (asi v těch 5 letech), takže jsem pořád jen háčkovala a oblíkala. Dřív jsem si hrála spíš s legem a podobně, ale když jsem mohla ukojit i svoji kreativitu, tak to bylo skvělé.
No, vraťme se k tomu bráškovi. Byl strašně roztomilý, úplně úžasný, pořád jsem rodiče nutila, ať mi ho půjčí alespoň na klín. Furt jsem se s ním jen tulila, ale když zlobil, tak jsem z něj tak nadšená nebyla. Já s mými dlouhými vlasy jsem měla docela problém. Pořád mě za ně tahal a dost často hrst vlasů vytrhl. Jindy mě zase kopal, mlátil nebo štípal. Ale co, takové je každé dítě. Jinak byl prostě skvělý! To teď už říct nemůžu. :D
Také naše poměry byly o dost lepší. Táta měl dost dobře placenou práci a nebylo všechno tak drahé a "potřebné" jako dnes. Stačila nám jedna stará televize (ne jako teď, že musí být v každém pokoji a co nejmodernější), kamna po babičce (žádný sporák se čtyřmi plotýnkami), elektřina se také používala méně, protože jsme neseděli u počítačů, ale chodili jsme blbnout ven, nebo si jen sednout pod altán a odpočinout si. Jojo, to byly krásné časy.
V 5 letech jsem šla poprvé do školy. Mám narozky v říjnu, takže jsem šla k nějakému poradci, jestli můžu jít do školy dřív a jelikož jsem tam strašně chtěla, protože šly i všechny moje kamarádky a "učení" jsem měla ještě v té době ráda, tak jsem se snažila, abych testy udělala. Stalo se a já jsem mohla 1. září vyrazit do školy. Konečně se mi splnil sen a dostala jsem se někam dál. Můj život v 5 letech byl více méně zlomový a strašně krásný!

Styl

11. května 2014 v 20:11 Téma týdne
Každý má svůj vlastní styl, ale někteří ho bohužel kopírují od jiných. Možná je to tím, že je pro ně ten člověk zajímavý a je jeho vzorem, tak se ho prostě snaží napodobovat. Není v tom nic špatného. Ano, sice není originální, ale dělá to proto, že se mu to prostě líbí a chtěl by být jako dotyčný. Jiní to ale dělají proto, že prostě nevědí, jak se chovat, co si oblékat a tak se podívají do módních časopisů, přečtou si, co se nosí nejvíc, jak se zrovna chová jeho oblíbená star a začne ji napodobovat. Nikdy neměl svůj osobitý styl, protože mu vše připravili rodiče a teď neví, co má dělat, když už se o něj tolik nestarají. Prostě se někde musí inspirovat.
Je také spousta lidí, kteří by rádi byli takoví, jací jsou tam uvnitř, ale kvůli společnosti se přetvařují a nosí, co se patří. Ale myslím, že když už se někdo vymyká vnitřně, tak to dá najevo i navenek. Mám kamarádku, která se za svoji výjimečnost vůbec nestydí. Proč by také měla, že? Je prostě svá. Žádné přetvářky, "slušné" oblečení a výrazy. Prostě jedná tak, jak uzná za vhodné ona, ne ostatní.
Takže Keep calm and have your own style!

Závislosti

4. května 2014 v 20:20 Téma týdne
Jojo, jak jinak tento článek pojmenovat, že? :D

Nějak mě ani nenapadlo mluvit (psát) o drogách, které bere většina lidí jako jedinou/největší závislost, ale hned přejít k těm, které postihly mě. Teď tak přemýšlím.. Mám vůbec nějakou? :O Jo, o jedné vím stoprocentně.
Miluju svýho kluka tak šíleně moc, až jsem na něm závislá. Dřív mi to přišlo děsně super a roztomilý, ale teď už mi to tak skvělý nepřijde. Proč? No, tak zaprvé - protože on to tak nemá a pak mi je to líto, že ho miluju víc, než on mě a zadruhé - je tak strašný třeba někam jet bez něj nebo se dozvědět, že chce po střední nejspíš bydlet v Praze. Fakt děs. Šílím už jen z toho, že se nevidíme jeden den, natož celý týden. Ne, takováhle závislost opravdu není dobrá.
Jednu dobu jsem taky byla závislá na žvýkačkách. Všichni říkali, že žvýkání je zdravé, prý se tím i hubne, tak jsem žvýkala, žvýkala a žvýkala. To byla panečku spotřeba. Teď už si dávám maximálně jednu za den. :D

Přijde mi, že většina závislostí je vlastně jen zvykem. Jsem zvyklá, dát si skoro po každém obědě kapučíno, tak si ho dám. Mohla by to být závislost na kapučínu, ale myslím, že není. Vlastně nevím, jaký je pořádně rozdíl mezi tím zvykem/závislostí. Co myslíte vy? Je jedno silnější? Obojí si přece neuvědomujeme, obojí nás vede k dělání nějaké věci... Tak co?