Srpen 2014

Čtyři dny (nejen) malování

31. srpna 2014 v 19:37 Deníček
Do pondělí jsem byla nemocná a to jsme chtěli začít, takže jsme to museli posunout.
V úterý jsem začala vyklízet skříně. To bylo věcí, panečku. Mám i fotku, kdyby vás to zajímalo. A to není zdaleka všechno, tohle jsou asi jen 3 skříně ze šesti. Nebo toho je ještě míň? No měli jsme půlku obýváku ty 4 dny v obložení.


Ve středu jsme to s přítelem doladili a šli jsme na malování. Pomáhal nám i táta, protože jinak bysme nepohli se skříněma a tak. A taky naštěstí vymaloval strop, protože to ani jeden z nás moc neuměl. Na mě zbyly ty hrozné detaily kolem oken, zásuvek,...

Takhle jsme si kreslili po stěnách:
Nejdřív přítel,


Vzpomínka se mění a některá už ani není

26. srpna 2014 v 12:44 Téma týdne
Je tolik vzpomínek, které jsem už ztratila. Nebo jsem si to třeba ani nikdy nepamatovala. Nebo jsem si je postupem času překroutila.

Ztratila jsem:
Ztratila jsem vzpomínky na moji babičku. Vím jen, že byla skvělá, strašně hodná, vtipná, hravá a dost často jsem ji štvala, ale i tak mě měla moc a moc ráda. Už půlku mého života tu se mnou není, což je opravdu dost. Vždyť jsem byla ještě malá holka, když jsem jí potírala rty mokrým kapesníkem, aby nám neuschla, protože byla tak strašně nemocná. Rakovina je hold svině a nechápu, že na ni ještě pořád není lék. Babičku jsem milovala. Ale co bylo, bylo. Dřív jsem to strašně prožívala, psala jsem si o ní různé zápisky, abych nikdy nezapomněla. Ale ani nevím, kde teď jsou. Občas na ni myslím, ale už ne tolik jako dřív.
Stejně jsem ztratila i vzpomínky na dědu. Ten umřel rok po babičce. Ale ne, nebyl to její manžel. Ta babička bydlela s náma, byla to mamka táty. Tenhle děda bydlel daleko v jižních Čechách, otec mé mamky. O dědovi už nevím téměř nic. Jezdívali jsme za ním a za babičkou (která jako jediná z mých prarodičů stále žije a ještě dlouho bude!) tak jednou do roka, takže i tak bych měla minimální zážitky, na které bych mohla vzpomínat, kór když jsem ho viděla naposled asi když mi bylo 9 let. Teď to nevím přesně, ale tak nějak to bude. Samozřejmě, že jsem ho měla ráda, ale on byl takový drsňák a nikdy jsem nevěděla, jestli to myslí vážně nebo si dělá srandu. Ale byl dobrosrdečný.

Návštěva Liberce

25. srpna 2014 v 15:48 Deníček
Minulou sobotu, neděli a pondělí jsem byla s přítelem S. v Liberci, jak už jsem psala v jednom článku. Já vím, píšu o tom fakt brzy, ale teprve teď se mi dostaly do ruky fotky, abych se mohla pochlubit a navíc jsem byla i nemocná (nebo spíš ještě jsem, ale už to není tak hrozné), takže bych stejně psát nemohla.

První den jsme přijeli před obědem. Jeli jsme z Pardubicka do Liberecka jenom 2 hodiny autem, což jsme docela koukali, jak brzo tam jsme. Po obědě jsme se stavili u S. příbuzných a dvě hodinky nato jsme jeli se S. bráchou (u kterého jsme přebývali) a jeho přítelkyní nakupovat do Liberce. Já jsem v tom teda viděla nejdřív jiný záměr, protože mě nákupy nebaví, achjoooo. Tak jsme se alespoň podívali na náměstí a byli jsme u vytržení z krásné radnice, která vypadá spíš jako katedrála.


Mé zlaté hvězdy

19. srpna 2014 v 20:57 Téma týdne
Jsou hvězdy zlaté? Nebo žluté? A nebo dokonce bílé? Může jedna hvězda zářit víc než ta druhá? Nebo je to jen tím, že jedna je větší? Tohle všechno obyčejný laik jen tak vědět nemůže. A také mu to může být jedno. Alespoň mně to jedno je.


Stačí mi, že vím, že jsou hvězdy úžasné přítelkyně. Vždycky vím, že mě nenechají venku samotnou. Ano, pokud je zataženo, tak je to trochu horší. Ale přece jenom bývá alespoň ta jedna jediná vidět. Nejčastěji ta "naše" hvězda. Všichni si ji přivlastňují. Hlavně zamilované páry. "Podívej, ta velká zářivá hvězda! Ta bude naše. Vždy, když se podíváme na nebe a uvidíme ji, tak si na sebe vzpomeneme, ať jsme kdekoliv." Tohle si představuji, že si páry říkají, když spolu provádějí toulky ve hvězdách. Hledají tu největší, nejvěrnější, která jim vždy bude vzpomínkou. Snaží se najít velký vůz. Zjistit, jak vůbec vypadá. Z kolika hvězd se skládá. Nebo zkouší najít jiný obrazec, který sice neumějí pojmenovat, ale něco připomíná. Koukají se přece zamilované páry na hvězdy, nebo ne?

Já se na ně dívám ráda. Za teplých letních večerů se posadím na vyhřátý chodník a sleduju, jestli nějaká nespadne, abych si mohla něco přát. Jestli věřím v to, že padající hvězdy plní přání? Kdo ví, nejspíš ano, když si pokaždé něco přeju. Třeba mi vesmír sešle nějaké to štěstíčko. A kdyby ne, tak jen to pozorování je úžasné. Při velmi jasné obloze je krásně vidět mléčná dráha. Těch tisíce, ne-li miliony hvězdiček, které pohromadě vypadají téměř jako bílá cestička. Hvězdy jsou záhadné a neskutečně krásné.

Počasí, počasí, počasí aneb Déšť, déšť, déšť

15. srpna 2014 v 19:19 Blbosti
Můžete mi někdo vysvětlit, co je tohle za prázdniny? Já si teda myslím, že dřív byly trošku teplejší, ne? A víc sluníčka, bez toho neustálého deště. Jojo, vím, že v červenci bylo docela hezky, ale to jsem byla skoro pořád pryč, takže moc nemůžu posoudit, jak bylo vlastně tady. Ale jen co začal srpen, tak se všude honí mraky, nedá se jít nikam na výlet apod. Občas je krásně, ale když je to jeden dva dny, tak se ani neohřeje voda v bazénu, takže sedím doma proto, že je vedro a ve venkovní vodě zima, takže mi je to k ničemu. Za celé prázdniny jsem byla v bazéně asi 4x. Dřív tak 40x. Nevím, jestli je to tím, že jsem první půlku prázdnin skoro nebyla doma, nebo mi je teď víc zima a nejdu se koupat ve 25 °C, ale až v 35 °C, nebo je to počasí prostě horší a horší.

Zítra jedu s přítelem do pondělí (nebo do úterý) k jeho bráchovi někam k Liberci a máme jezdit na výlety. No jo, jenže jestli se fakt vyplní, že bude jenom pršet, tak opravdu nevím, jaká bude prohlídka ZOO. Asi nic moc, že. Tak mi PROOOOSÍÍÍM držte palce, ať je aspoň v neděli hezky, já si to tam užiju a třeba se s vámi podělím i o nějaké ty zážitky. Jestli půjdeme do IQ parku, tak jich bude dost. :)


Oblíbená píseň

13. srpna 2014 v 21:50 Téma týdne
Oblíbená písnička za nás něco říká, aniž bychom se snažili. Třeba když já nemám jen jednu, tak to (podle mě) znamená, že jsem otevřená více věcem najednou. Hm, hlavně to nevezměte nějak špatně. Vždycky když vyjde nějaká super novinka, tak se mi začne líbit. Teda většinou. A myslím tím takové ty písničky co hrajou na Fajn Rádiu, Evropě 2, Kissu apod. Možná to také říká, že nemám svůj jeden názor, za kterým bych si stála, ale přebíhám od jednoho k druhému. Nebo prostě jen mám ráda víc písniček najednou a nerozlišuju je.

Nevím teda, jakou oblíbenou písničku bych sem mohla hodit, kor když ty fakt oblíbené mám už napsané tady.
Takže mě napadla jedna, kterou jsem měla oblíbenou asi v 8. třídě, kdy jsem měla spolužáka Zdeňka, kterého jsme s holkama strašně zbožňovaly (chování, vzhled, všechno) a touhle písničkou jsme si z něj, nebo z holky, která ho zrovna chtěla, dělali srandu. Samozřejmě jen tím dobrý způsobem. Ani nevím, jak jsem si na ni vzpomněla, ale teď si ji budu asi zase 2 hodiny pouštět.

Julay - Kam až to vede (Všiměte si textu v 1. minutě.)

Jaká je ta vaše oblíbená? Nebo máte nějakou podobnou jako já tuhle, která vám připomene bláznivé chvilky?

(Ne)těším se do školy

13. srpna 2014 v 17:45
Už je půlka prázdnin za námi a za chvíli je tady škola. Mám se těšit nebo ne? Až začne, tak počasí stejně bude na dvě věci, tak ono možná lepší se zabavit ve škole, jenže zase ty hory učení.. To bude hrůza. Vždycky si po prázdninách špatně zvykám na ten školní režim. Vstávat o 5 hodin dřív, chodit spát o 4 hodiny dřív apod.

Výhody jít do školy:
Budou tam kámoši (jestli se jim tak dá říkat).
Už se mi jen tak nestane, že bych se nudila.
POŘÁD budu mít co dělat. I o víkendech! -_-
Naučím se něco nového.
Konečně se třeba dokopu k rozhodnutí z čeho maturovat.
Konečně se třeba dokopu k rozhodnutí kam na vysokou.
S více hodinama angličtiny se v ní třeba konečně zlepším.
Celkově zlepším své znalosti.
Možná poznám někoho nového.
Budu často ve větším městě a třeba si budu dělat radost nakupováním.
Uvidím holky, po kterých se mi stýská.
Budu "pravidelně" jíst.
Budu cvičit.

Nevýhody jít do školy:
Chodit ven v dešti, z čehož jsem často nemocná, protože mám hned děravý boty.
Vidět ty hrozný učitele.
Snášet jejich kecy a nepravdu.
Nemoct říkat svůj názor.
Muset se snažit, abych odmaturovala.
Bude stres kvůli všemu, co nás všechny v maturitním ročníku čeká.
Poslouchat blbý vtípky spolužáků (kluků).
Muset vstávat mooc brzo.
V zimě jezdit domů za tmy.
Nevidět se s přítelem.
Nemít na téměř nic čas.
Být protivná a nervózní.
Muset se učit a dělat úkoly, kterým se ale nesmí říkat úkoly.
Stres, stres, stres,...
Vidět se ob týden s mamkou.
Obědvat ve 4 odpoledne.
Mít ve škole hlad.

... a tak dále a tak dále.
Z toho teda vyplývá, že nemá smysl se do školy těšit. Tak mi nezbývá než čekat, až budu mít po škole a budu mít klid.

A co vy? Těšíte se? Nebo už tam díkybohu nemusíte?

This is me aneb Něco málo o mně

5. srpna 2014 v 19:16 Blbosti
Jak jste už mohli poznat, jmenuju se Jana. Nedávám si žádné složité přezdívky, protože mě nebaví je vymýšlet a když někde vidím zajímavé jméno nebo tak něco, tak mi zase přijde, že se ke mně nehodí. Takže jasně a zřetelně - Janča, Jane, Janička, Jana... Nesnáším, když mi někdo říká Jana. Od malička jsem byla zvyklá slyšet na "Janičko!", takže na Janu skoro neslyším. Když mě někdo osloví příjmením, tak ho téměř nesnáším. Janino mi může říkat jen můj mladší brácha a pár jeho kámošů. Od nich to nezní tak hrozně jak má. Jeden (bývalý) spolužák mi říkal Uhlíku nebo Briketo (podle mého příjmení) a to mě dostávalo úplně nejvíc, ale už se skoro nevídáme, takže jsem toho ušetřena. Většina lidí mi teda říká Jani, Janičko, Jančo. Já vím, je mi už 17 a pořád chci slýchat zdrobněliny, ale pro mě je to prostě hezký. :3
Můj žebříček priorit je celkem nepřehledný. Vyskytují se zde: štěstí, zdraví, láska, peníze, úspěch, vzdělání, rodina, přátelé. Nemají své určité pořadí a to mě občas dohání k nepříčetnosti. Hlavně, když po mně ve škole chtějí, ať si to uspořádám a ještě vyberu jen 5!

Kouzelná země

5. srpna 2014 v 11:22 Téma týdne
Jednou bych chtěla navštívit kouzelnou zemi. Nejlépe nějakou jako třeba Alenka v říši divů (takže tu Říši divů) nebo třeba Narnii, do které bych se dostala skrz mou skříň, kterou bych ale nejdřív musela trošku vyklidit, aby se tam dalo projít. (:D) Nebo se dostat do předpředpředminulého století, kdy ještě byli králové, královny, princové, princezny, jejich služky, dvorní šašci apod., nosily se krásné dlouhé šaty s krajkami a všechno vypadalo tak nějak veseleji. Až na ty války. Do země, kde je válka bych se dostat nechtěla, ale ta by také nebyla tou kouzelnou, že. Takže jdu namáhat můj mozek dál a vzpomínat, jaké pohádky jsem viděla nebo četla a chtěla bych být na místě jejich hrdinů.


Vždycky mě lákaly takové ty země, kde jsou domy z perníku (toho k jídlu), cestičky posypané cukrem místo štěrku, lampy jako lízátka, lavičky z marcipánu atd. Ještě všechno v růžovém nádechu a bylo by to úžasné. Kdyby mi bylo 6 let. Teď už tolik na to sladké nejsem, stačí mi kousek a jsem přeslazená, takže při příchodu do takové země by to sice vypadalo nádherně, ale po chvíli by mi nejspíš bylo špatně. Tak jakou další zemi navštívit, když z mé nejkouzelnější představy jsem už vyrostla?


Mohla by to být nějaká, kde by byly na každém trávníku před každým domem květiny, nejlépe růže. Růže všech barev, květiny všech typů, to by byla krása. A hlavně voňavé, ale ne zase moc, aby z toho nebolela hlava. Pořád by bylo vše krásně rozkvetlé a zelené. Žádný podzim ani zima. Nejlepší by bylo asi jaro, aby nebylo takové vedro jako v létě. V této zemi by se jen procházelo. Tak dlouho, dokud by se došlo k různým druhům stromů. Procházelo by se lesem, kde by rostla spousta hub, že by měl každý dosytosti. Žili by zde jen milí lidé, kteří by měli rádi ostatní a bylo by zde tak fajn, až by to nakonec lezlo na nervy.


Tímto docházím k tomu, že by bylo krásné nějakou takovou zemi navštívit, ale rozhodně ne na ní začít bydlet. Škoda, zní to krásně.