Září 2014

Jak já ho milovala

30. září 2014 v 15:12 Téma týdne
Jako malá (5 let?) jsem prý byla zamilovaná do Aleše Hámy. Znáte tu písničku, kde se zpívá "Aleš Háma, pochcaná sláma"? Díky ní si na to občas vzpomenu. Jen moc nevím o tom, že by se mi dřív líbil. Řekla mi to mamka, když byl v televizi pár let po mé platonické zamilovanosti a řešily jsme, jak má velké uši. Když se to tak vezme, nepřijde mi ošklivý. Nevím jen jestli proto, že dřív jsem ho zbožňovala, tak mi to zůstalo, anebo proto, že prostě ujde. Občas je to ale docela ksicht :D a na mě docela starý pán, ale uznávám, že se mi dřív možná líbit mohl. Achjo, kdyby se mi ale byl jen líbil. Já jsem po něm prý šílela pokaždé, jak se jen mihl na obrazovce a strašně jsem se s ním chtěla sejít. Nechápu, že mě to dokázalo vůbec přejít, když to byla tak silná láska.

Tohle je docela stará fotka, jak jsem tak zjistila, ale nevypadá tady dobře? :3 Je to vyfocené při chatování s obyčejnými lidmi a můžete si i přečíst jeho pěkné odpovědi.



A tady už aktuálnější. S fousama mi už trochu připomíná staršího dědulu (jo, to přeháním), ale docela mu to sluší. Jelikož je to fotka z nějakého videa, tak není moc kvalitní, ale na video se můžete mrknout tady.


Ptáte se, do koho jsem platonicky zamilovaná teď? Platonicky do nikoho. Musím se přiznat, že jsem jednu dobu zbožňovala kluky z One Direction (neukamenovávejte mě, prosím), ale ani to nebylo tak silné jako v těch 5 letech s tímto krasavcem. Takže už delší dobu jedu jen v té opravdové lásce, v lásce k mému příteli, která je konečně oboustranná!

Líbí se vám Aleš? Nebo se vám líbil někdy dřív tak jako mně?

Odpovědi na otázky

27. září 2014 v 23:03 Blbosti
Tak holky, konečně vám odpovím na vaše otázky z Liebster award, kde jste mě nominovaly zpátky. Nechce se mi to dělat celé znovu, jelikož jsem jeden řetězák vyplňovala nedávno a moc úspěchu ani neměl. Nebudu ale zlá a odpovím vám na vše, co jste si vymyslely. Snad jsem to dobře přeložila z té slovenštiny. :D

Půjčky - ano nebo ne?

20. září 2014 v 13:05
Všichni to odsuzují. Taky si myslím, že je blbost, půjčit si na všechno možné a potom se tvářit bohatě a šťastně. Je opravdu špatné půjčovat si na věci, které nejsou potřeba (třeba notebooky). Někteří to ale můžou mít pod kontrolou. Kdyby si na to šetřili, tak by si to mohli krásně dovolit. Jenže jim se nechce čekat, a kdyby měli šetřit, tak by to možná utratili za něco jiného.

Proto si raději půjčí a vědí, že budou schopni to splácet. Každý měsíc dát 5 000,- z celkového platu 35 000,- (manžel+manželka) není tak hrozné. Je to optimální a ještě pořád jim spousta peněz zbyde. No jo, ale co když jeden z nich přijde o práci a zbyde jim pouze plat jednoho, který je jen 15 000,-. Z toho už jim nezbyde téměř nic, že? Budou se muset zadlužit jinde, nebo si půjčit od kamarádů a pěkně se v tom povezou. Po měsíci si konečně i ten druhý najde práci, kde ale bude mít jen dejme tomu 10 000,-. Už mají na to, aby vrátili peníze kamarádům, ale musejí nejdříve splatit půjčku, jinak budou mít další úroky za pozdní placení. Takže kamarádům pořád dluží, ti se s nimi přestanou bavit, začne se o nich všude mluvit jako o těch hrozných zadlužených individuích, i když to vůbec neplánovali. Věřili, že budou mít stále tolik peněz jako na začátku a zvládnou to splatit. Ale bohužel, vyhození z práce pro nadbytečnost je běžné. Proto jsou teď za neplatiče. Ale přece jenom to jednou (snad) splatí.


Ale máme tu i druhou variantu, ve které půjčkám říkám ANO! Téměř každý to zná. Myslím, že nikdo na nový dům nemá ušetřeno milion (nebo kolik taková záležitost stojí). Každý si teda buď půjčí (ať už v bance nebo od rodičů), nebo si vezme hypotéku, která je na domy prý lepší. Je tu ale i taková skupina, která jde radši do podnájmu a bydlí v bytečku 2+1 za 8 000,- měsíčně. To já bych si raději vzala půjčku na ten dům, měla ho sama pro sebe bez hlučných sousedů anebo naopak příliš tichých, že bych si nemohla pozvat domů ani tátu, který mluví dost nahlas. Tak jako tak se musí dávat určitá část peněz měsíčně, ale v případě bytu nikdy nebude váš, za to dům váš bude.


Učím se žít

13. září 2014 v 13:11 Téma týdne
Asi si řeknete, že jsem hloupá a píšu nějaký svůj článek k TT, ale hloupý je blog.cz, protože neobnovil TT. To nové máte kdyžtak tady!


Učím se. Učím se žít. Učím se učit žít. Od koho se to učím? Přece od rodičů, známých a kamarádů. Nejvíc však od rodičů. Ti ve svém věku vědí, co dělat a co ne a také jak to dělat. Já to nevím. Něco vím, ale přijde mi to nereálné. (Čímž se dostávám i ke starému TT.) Jak třeba dva lidi, kteří mají dohromady měsíční plat dejme tomu 25 tisíc, můžou nakoupit dost jídla, nějaké to oblečení, splatit dům a ještě si koupit něco pro radost? Hahaha. Nijak. Pošlou splátku, zaplatí další nezbytné věci (paušál, nějaké poplatky - pojištění a já nevím co všechno), nakoupí jídlo a už nezbyde ani na to nové oblečení. Tohle se tedy mám naučit? Naučit se dát všechny své peníze státu a zbyde mi maximálně na jídlo? To ale nechci. Já se chci naučit mít na dárky pro své děti, na nějaké maličkosti potřebné do domácnosti a různé blbůstky. Ne, nechci miliony, nechci extra vymoženosti a značkové věci, ale chci mít alespoň na to minimum + něco navíc.

Musím se jít tedy učit. Žít už jsem se více méně naučila. Ale k lepšímu žití, které se teprve tak za 10 let naučím, potřebuju školu. Dobrou školu = vysokou školu. Nejlépe více vysokých škol. Od každého něco, ať mám více šancí na práci. Nesmím podcenit své vzdělání, tudíž bych se měla jít učit i teď. Za pár měsíců se budu učit na maturitu, potom na přijímačky na vysokou a nakonec na nějaké ty zkoušky na vysoké. Ty se ale opakují každý půlrok, a tak nám opravdu nezbývá nic jiného, než se učit. Nepromarním tím ale svůj život?


Až budu mít školního života po krk, půjdu se učit do práce. Nejdřív každého musejí zaučit, říct mu co a jak. Jak se má chovat, jak má pracovat, co má dělat, co má nosit, kdy může mít přestávku apod. Je toho spousta, co se budu muset naučit. A zdaleka to nebude všechno. Učíme se, dokud žijeme. Stále se učíme, jak žít.


Jaký máte názor na učení ve škole? A jaký na učení celý život?
Máte nějakou zajímavou historku ze školy, která by nám to mohla spestřit?

Liebster award

11. září 2014 v 20:35 Soutěže
Zatím jsem tady takovýhle "článek" vůbec neměla, ale když mě jedna bloggerka Terrie nominovala, tak jsem se rozhodla to zkusit a tímto jí i děkuji. Potěšilo mě to. :)

Pravidla tohohle řetězáku jsou:
  • Poděkuješ tomu, kdo tě nominoval,
  • Napíšeš o sobě 11 faktů,
  • Odpovíš na 11 otázek, které ti dal ten, kdo tě nominoval,
  • Nominuješ další bloggery a dáš jim 11 otázek, které pro ně vymyslíš.

11 faktů o mně:
1. Nejvíc na světě miluju svého přítele (a rodinu).
2. Jsem závislá jen na hodně málo věcech a jednou z nich je (nebo spíš bývalo) žvýkání žvýkaček a taky můj přítel.
3. Jsem docela paličatá a když si něco umanu, tak to tak prostě bude a budu naštvaná, dokud se to nestane.
4. Poslední dobou se dost často naštvávám (jo, kvůli blbostem).
5. Miluju zvířata a je to vidět. Teď jsme měli 2 psy, 3 kočky, nějaké ty slepice a rybičky.
6. 2 kocouři se nám ale zatoulali. Jeden bydlí u sousedů a druhý... kdo ví.
7. Miluju čtení a nevadí mi ani povinná četba. Alespoň mám hned rozhodnuto, po čem sáhnout.
8. Rozbory děl ale dělám s pomocí internetu.
9. Nerada čtu knížky v elektronické formě (čtečku jsem ale zatím nezkoušela), protože mě bolí oči, za krkem atp.
10. Někdy, i když nerada, odsuzuju lidi podle prvního dojmu. Když je pak ale poznám, tak se jim dokážu omluvit.
11. Nesnáším lhaní. Už nemám moc ráda ani ty milosrdné lži, protože vím, že to jsou lži a tečka.

Můj pohled za hranici reálna

6. září 2014 v 12:39 Téma týdne
Tak ráda bych se podívala za hranici reality. Ale je to nemožné. Může se nám to stát pouze v naší hlavě. Ne však ve skutečnosti. Může to být sen - krásný, nebo naopak krutý. Může to být v naší fantazii za denního světla. Ale něco se nám může zdát být mimo realitu a přitom se to opravdu děje.

Pro mě je úplně nereálné a nepochopitelné týrání zvířat. Ne, nechápu, jak můžou malé děti ukopat nebo umlátit psa a už vůbec ne, jak to může udělat dospělý (chytrý) člověk. Zas tak úplně chytrý asi být nemůže, když to udělá, ale jinak chytře vypadá. Co to může být za lidi, kteří tohle dělají? Co jim tolik chybí nebo vadí, že si musejí vylévat zlost na nevinných tvorech? A co teprve, když tohle dělají svým dětem. Když je nechají vypadnout z okna? Nebo je znásilňují? Ne! Ne! Ne! Tohle nechápu a nemůže to existovat! To se snad děje jen za těmi kamerami, které takové reportáže natáčejí, ale je to upravené, že jo?! Opravdu tomu nemůžu nějak věřit.

Teď trochu "sebelítosti". :D Za hranicí reality pro mě je i to, kolik se toho musíme ve škole naučit. Samozřejmě, že většinu zvládnu, ale taky to rychle zapomenu. Není úplně možné si všechno zapamatovat a umět s tím pracovat třeba i za 30 let. Myslím, že naučit se jen na písemky je zbytečné. Ale něco málo pochytíme, to je fakt.

Moje sny jsou taky dost často za touto hranicí. Proč? Nevím, ale nejspíš jsou takové všechny sny. Některé jsou dost skutečné a inspirované událostmi, které se nám staly. Ty mohou být (a jsou) pravdivé. Ale znáte takové ty, kde vás honí příšera, která opravdu neexistuje a jste si tím jistí a možná jste ji ani nikdy neviděli v žádném filmu, ale ve vaší hlavě se prostě zrodila. Nebo se nějakým tím filmem pouze naše mysl inspirovala a přetvořila nám ultra spešl příšerku na míru. Takovou, které se zrovna vy budete bát nejvíc. Nereálných snů je strašně moc. Strašné množství různých variant, až se mi to tu nechce vypisovat. Každý si pod tím představí to své.

Jak jsem se inspirovala jednou blogerkou, tak většina filmů je dost proti realitě. A to schválně. A jsou strašně dobře hodnocené a kouká na ně spousta lidí. Kdo by nějaký smyšlený film neznal? Ať už jsou to horory, zamilovaní upíři, extra šťastné rodiny, nebo nějaké s kaskadérskými kousky - a to mě zaujalo nejvíc. Je opravdu úplně normální, že celou dobu jsou za vámi dejme tomu policajti a vy na poslední chvíli, když už vás musejí chytit, nějak utečete nějakou mezírkou někam, kde vás nenajdou, nebo vás zachrání váš parťák. Takových filmů je taky spousta, ale nejsou nic pro mě, takže víc psát nebudu. Nemám ráda, když je vidět, že prostě hlavní hrdina musí umřít, ale díky NÁHODĚ se tak nestane a vše dobře dopadne. Jo a taky pohádky jsou nereálné, že.


Jaké zajímavé sny máte vy?
Jaké máte názory na filmy, které nemůžou být pravdivé? Máte je rádi, nebo se jim vyhýbáte?
Co je za hranicí reality podle vás?