Listopad 2014

Padesát odstínů radosti

29. listopadu 2014 v 14:05 Téma týdne
Každé živé bytosti udělá radost něco jiného. Něco jiného ji zahřeje u srdíčka a pohladí na duši. Něco jiného ji rozesměje a zlepší jí den. Musím se tedy zamyslet, jestli k tomu stačí pouhých padesát odstínů. Překvapivě nestačí. Když jsem to číslo viděla poprvé, řekla jsem si, že je opravdu velké a tolik odstínů nic nemá (až na barvy). Teď jsem zjistila, že tomu tak úplně není. Mých padesát odstínů radosti by se vešlo třeba jen do třiceti, ale je možné, že i u jednoho člověka by to překročilo onu padesátku, ba i stovku. Člověk ani neví, co všechno mu může udělat radost, dokud se to nestane. (A na druhou stranu, co všechno ho může zklamat.)

Jsme stále rozvíjející se tvorové, kteří objevují nové věci. Z každého nového činu máme novou zkušenost a zjišťujeme, jak na nás tyto věci působí. Jestli cítíme, že jsou dobré, nebo špatné. Jeden to může mít tak, druhý jinak. Každý máme jiné myšlenky, přednosti a jiný pohled na svět. Někdo má rád násilí a dělá mu to radost, jiný je tím pohoršen, nebo z toho má dokonce trauma na celý život. Já vím, že tenhle příklad není zrovna dobrý, protože většina z nás se shodne, že násilí není dobré a byli bychom z toho smutní, naštvaní a vzteklí, ale víme moc dobře, že existují lidé, kteří si v tom libují a málokdo je pochopí.


Každý člověk je tak moc jiný. Lišíme se úplně vším - vzhledem, vlastnostmi, národností, finančními prostředky, názory, myšlenkami, inteligencí apod. Nikdy nemůžeme říct, že bychom někomu byli z 90 % podobní, a tak nemůžu říct, že by vyloženě každému udělalo radost třeba nové auto. To je dobré, že? Teď jste si všichni zřejmě řekli, že vám by to radost udělalo. A většině asi hodně velkou. Ale jsou i tací, kteří auto ke svému životu nepotřebují a ani ho nechtějí. Jsou to ti, kteří vyrůstali v chudé rodině bez jakýchkoli technických vymožeností a teď, když už by na to měli, jim nepřijde, že by to potřebovali, když se bez toho obešli celý život.

Mně radost udělá už jen to, že se dostanu na nějakou olympiádu, aniž bych se umístila. Když dostanu jedničku z předmětu, který mi normálně nejde. Když se připravím na maturitu tak, že už to zvládnu skoro za jedna. Když odmaturuji alespoň se čtyřkami (a to mám dobré známky). Když mě přijmou na vysokou alespoň do Pardubic, kde nejsou přijímací zkoušky a berou téměř každého. Když se mi v životě podaří sebemenší hloupost, ale budu vědět, že jsem něco dokázala!

Zpátky do dětských let

23. listopadu 2014 v 21:03 Téma týdne
Ještě jednou bych se chtěla vrátit do minulosti. Do těch radostných časů, kdy mi nic nechybělo. Měla jsem vše, co jsem ke svému spokojenému životu potřebovala - rodinu, pár kamarádů, spoustu času, nápady a prostor pro jejich tvoření. Nemusela jsem nic řešit a mohla si pouze užívat s kamarády. Vím, že tady skoro každý už někdy napsal, že by rád vrátil své dětství, vím, že je to už takové klišé a vím, že je to nemožné, ale přesto o tom můžu snít. Můžu myslet na to, jak to bylo bezchybné.

Co bych na mém dětství změnila? Naprosto nic. Možná bych se chtěla víc hýbat, nějak cvičit, aby mi to teď šlo lépe a byla na to zvyklá, ale kdo by chtěl po malém dítěti, aby cvičilo? Snad nikdo. Jako zase si nemyslete, že jsem byla nějaký lenochod, ale bohužel ani levhart. Což mi teď připomíná, že bych chtěla být ptákem, ale o tom třeba někdy jindy.

V mém dětství se dělo tolik zábavných věcí, že jsem neměla ani čas sedět doma na zadku, jak tomu teď často bývá. Chtěla bych být zase malé dítě a ukázat těm dnešním, co je to zábava. Vzít si tepláky, roztrhané tričko a jít běhat na hřiště, dělat opičí dráhu a smát se, když upadnu, vstát, podívat se na krvácející kolena a utíkat s pláčem za maminkou, při čemž bych za 10 minut byla zpátky na hřišti mezi svými vrstevníky a bavila se dál. Točit se na kolotoči tak rychle, že by mi lítaly ruce a nohy a dělalo by se mi špatně. Houpat se na houpačce tak moc, že bych byla skoro stejně vysoko jako tyč, na které je houpačka upevněná. Lézt na stromy, které mají větve metr nad sebou, ale ta první je 2 metry vysoko, takže se na ní musí vylézt s pomocí kola opřeného o strom (vlastní zkušenost). Skákat ze zídek z čím dál větší výšky, až mě budou bolet paty. Hrát ve tmě na schovku a strašit se s ostatními ukrývajícími se...

Moje vzpomínky na dětství jsou stále tak živé, jako by to bylo včera. Kéž by tomu tak bylo. Musím říct, že jsem si to opravdu moc užila a chybí mi to, ale vím, že musíme jít dál a nemůžeme se zabývat tím, co bylo. Ach, když ty mladičké časy byly tak skvělé. Je mi líto těch, kteří neprožili takové plnohodnotné dětství, na které by mohli vzpomínat s úsměvem na tváři, ale i se slzou v koutku oka, protože se jim po něm tak stýská.

A pak to přišlo

14. listopadu 2014 v 14:18 Téma týdne
Můj blog začal celkem pochybně. Články jsem sice nikde nestahovala, občas jsem se pouze inspirovala, ale přesto nebyly komentované. Byly totiž nudné. Psala jsem proto, abych něco napsala a to zpravidla na téma týdne (i když to se teď moc nezměnilo :D). Chtěla jsem blog, abych se naučila lépe psát na zadané téma. Vždycky jsem chtěla být spisovatelka jako většina blogerů. Teď už vím, že si musím najít něco reálnějšího. Když vidím, kolik je tady nadaných lidí, kteří si myslí, že se stanou spisovateli a nedaří se jim, tak už vím, že mám smůlu. Ale o tom tenhle článek není. Dřív jsem sice články psala, ale nečetla jsem ostatní blogy, nepsala komentáře a tudíž se ke mně asi nikdo nemohl dostat, i kdyby chtěl (což by v té době asi ani nikdo nechtěl).

Blogovat jsem začala teprve nedávno. Bylo mi 16, což znamená, že bych nemusela psát takové ty trapné články o jedné větě a ještě k tomu nesmyslné. Taky bych nemusela mít v článcích tolik chyb a mohla bych už být trochu víc objektivní. Ono to ale nezáleží jen na tom, jak člověk dokáže napsat něco na nějaké téma. Postupem času jsem pochopila, že se musím zaměřit na věci, které zajímají ostatní a ne jen mě. Původně měl být můj blog deníček + články na TT. Když jsem napsala svůj první deníčkový článek, byl šíleně dlouhý a asi nebyl ani moc zajímavý, že si ho nejspíš nikdo nepřečetl dokonce (jestli někdo vůbec začal). Nepoužívala jsem oddělovač, ba ani odstavce. Byl to tedy sáhodlouhý text. Design jsem měla taky jako pro dítě ve školce, ale chtěla jsem jen psát.


Vánoční zvyky

9. listopadu 2014 v 20:34 Téma týdne
O Vánocích se toho dá tolik dělat (hlavně zjistit, jestli se my, dívky, vdáme nebo ne), že jsem se rozhodla vám to trochu přiblížit. O většině jste určitě alespoň slyšeli, ale něco překvapilo i mě.

Strojení stromečku - Tento zvyk zná každý z nás. U nás se začíná zmatkovat každé ráno 24. prosince. Já se na tuto událost těším už týden dopředu, den předem nemůžu dospat a v onen den budím tátu, aby šel oříznout kmen a zasadil ho do stojánku v obýváku, kde ho začneme zdobit. Používáme takové ty skleněnoplastové (nebo z čeho to je) kulaté ozdobičky. Spousta jich je stará, snad ještě z dětství rodičů a některé jsou nové, což je občas dost poznat. Nemáme nikdy stromek v jedné (nebo dvou) barvě, ale dáváme na něj to, co máme. Baňky, svíčky, řetězy, světýlka a i nějaké ty naše výtvory ze školky. Dřív se určitě zdobil dřevěnými zvonečky, kroužky a určitě nesměli chybět andělíčci. Ke stromečku dřív patřil i betlém, který jsme také mívali doma, ale už ne a myslím, že celkově dost vymizel. Je dost zajímavé, že se stromek původně věsil špičkou dolů. Dokážete si to představit?


Koledy - O Vánocích je zvykem zpívat nebo alespoň poslouchat koledy. Dříve děti (možná i dospělí) obcházeli ostatní z vesnice a dostávali od nich za zpěv výslužku. Teď už se jen pustí nějaká ta koleda u Vánočního stromečku a dál se to neřeší.

Ježíšek - Na rozdíl od Ameriky nemáme žádného Santu Clause, o kterém každý (i malé dítě) ví, jak vypadá. Náš Ježíšek je dost atypický a originální. Způsob, jakým nás chodí obdarovávat, není zřejmý jako u Santy, který chodí komínem. Ježíšek je velmi oblíbená postava, protože malé děti věří, že jim nosí dárky, o které si předem napíšou a třeba jako tomu bylo u nás, dají přání zvenku na okno. Když tam druhý den nebylo, věděli jsme, že si ho Ježíšek vzal a přečetl. O Vánocích to s ním ale prý takhle dřív nebylo, protože dárky nosil svatý Mikuláš, který je stále známý a chodí pár týdnů před Vánocemi s čerty a andělem.

Mlha nemusí být vždy špatná

2. listopadu 2014 v 18:19 Téma týdne
Spoustu věcí z naší minulosti vidíme v mlze. Tápeme, ztrácíme se a nemůžeme rozpoznat, co se to vlastně před těmi 10 lety stalo. Vidíme pouze ty věci, které nám jsou nadosah, což znamená události posledního roku. Proč? Proč si nepamatujeme vše, co se kdy stalo, nebo alespoň to, co je pro nás důležité a přesto jsme to zapomněli? Je to tím, že náš mozek není žádná krabička vzpomínek, kam bychom všechno hezky ukládali a postupně se k tomu vraceli. Není možné, abychom si zapamatovali úplně všechno. Můžeme si pamatovat nějakou věc, která se nám stala před 50 lety, ale je to tím, že na ni často myslíme a pořád ji oprašujeme.

Jinak se to ale stát nemůže. Dokonce by to asi nebylo správné. Vždyť stále někde vidíme (=čteme), že se nemáme ohlížet za minulostí, nemáme ji řešit a máme se soustředit na budoucnost, ale hlavně na přítomnost, aby ta budoucnost byla o něco lepší než minulost. Vždy může být líp, takže neříkejte, že vaše minulost ale byla skvělá a chcete na ni myslet. Jestli byla tak skvělá, že byste se chtěli vrátit, tak je to možná tím, že přítomnost tak dobrá není. Což zase znamená, že byste se měli zamyslet nad tím, co udělat líp, aby to v budoucnu klapalo. A jestli jste měli minulost špatnou? Nezoufejte, každý na to jednou zapomene, jako ostatně na všechno, vy se zlepšíte a budete žít krásný a poklidný život se svým životním partnerem v domě plném dětí a zvířat (nebo naopak v úplně prázdném, podle toho, co vám zrovna vyhovuje).

Ne, neříkejte "A teď se probudím". To je ten špatný způsob. Musíte si jít za svými sny a cíli, i když jsou zatím schované v mlze, která představuje nejen minulost, ale i budoucnost. Nevíte, co se před vámi při dalším kroku objeví, proto to musíte jít zjistit. Všichni musíme jít dál a prozkoumávat různá zákoutí naší cesty, hledat skulinku, kterou máme projít a když konečně vyjdeme z mlhy, rozhodneme se, jestli tou cestou chceme pokračovat, nebo se vrátíme a půjdeme jinou, která je příliš nevyzpytatelná, ale může přinést zajímavé věci, lidi a události.


Za každou mlhou se může skrývat slunce. Proto se jí nebojte, ale buďte přece jenom trochu opatrní.