Prosinec 2014

Opravdoví kamarádi

23. prosince 2014 v 20:00 Ti nejlepší
Takové to, když přijedeš do cizího města a všichni tě berou.
Takové to, když nemají předsudky.
Takové to, když se s tebou baví úplně cizí lidi s větším nadšením než tvoji kamarádi doma.
Takové to, když se na tebe rok těší a nezapomenou na tebe.
Takové to, když na dané místo přijedou jen kvůli tobě. Aspoň na hodinu, jen aby tě viděli.
Takové to, když tě mají rádi takovou jaká jsi a na nic si nemusíš hrát, protože ani oni si na nic nehrají.
Takové to, když tě mají radši než většina tvých kamarádů doma.
Takové to, když se na ně můžeš spolehnout.
Takové to, když si tě všímají jak jen to jde.
Takové to, když tě při setkání a loučení obejmou.
Takové to, když by tě tam chtěli mít napořád.
Takové to, když tě všichni přemlouvají, ať ještě pár dní zůstaneš (nebo aspoň den), protože tě tak dlouho neviděli.
Takové to, když neslibují nesplnitelné (až na sliby, že za tebou přijedou).
Takové to, když jim můžeš věřit, protože jsou upřímní.
Takové to, když se rozdělí se vším, co mají.
Takové to, když ti cizí holka půjčí peníze.
Takové to, když za tebou přijde cizí holka a zpetá se, jestli chceš taky navonět (ne, nesmrdíš).
Takové to, když si s nimi rozumíš víc než s těmi, které máš doma.
Takové to, když se ti od nich nechce, objímáš je 10 minut a odcházíš div ne s pláčem.
Takové to, když víš, že je uvidíš až za půl roku a nemůžeš s tím nic udělat.
Takové to, když ti chybí už když s nimi trávíš posledních několik minut.
Takové to, když s nimi zapomeneš na všechny starosti.
Takové to, když s nimi nevnímáš čas a je ti úplně jedno, v kolik přijdeš "domů".
Takové to, když kvůli nim jdeš v úplné tmě domů po hlavní silnici bez osvětlení.
Takové to, když tě jdou doprovodit, protože se o tebe bojí.
Takové to, když s tebou blbnou jako malé děti.
Takové to, když bys bez nich nechtěla už nikdy být, ale přitom víš, že musíš.
Takové to, když ti nesmírně chybí, že ani nemůžeš spát.
Takové to, když víš, že se na tebe těší.
Takové to, když víš, že tě opravdu mají rádi.
Takový ten pocit, když zjistíš, že máš skvělé kamarády!


Nesmírně si vás vážím! Vlacháči, chybíte mi..

Sbohem noční můry

22. prosince 2014 v 20:39 Téma týdne
Pusa na dobrou noc

Vždy, když jsem byla malá,
vždy, když jsem usínala,
moje maminka mi pusu dávala,
abych krásnou noc mívala.

Avšak ne vždy to pomáhalo.
Občas se mi stávalo,
že noční můra navštívila i mne,
zaskočila mne a nedopřála hezkého dne.

Každou noc mne však maminka utěšila,
když pusu na dobrou noc mi uštědřila.
Měla jsem pak naději,
že dnes se nočním můrám vysměji.


Teď, když už jsem velká,
pusu na dobrou noc nedostanu.
Je to chvilka hezká,
když si to tu připomenu.

Příteli mohla bych o pusu říci,
avšak nechci.
Teď už jsem totiž velká, noční můry odcházejí,
mé zkušenosti a síla je s klidem vyprovázejí.

Sbohem noční můry!



Změna stylu? Nevím, jestli to mému blogu prospěje, či nikoli, ale za zkoušku člověk nic nedá. Čímž nechci říct, že by se tu měly objevovat další básně. Vždycky jsem to chtěla prostě zkusit a tohle je nejspíš "první" a taky poslední básnička na mém blogu. Takže nemějte strach, že byste takové věci museli číst pořád. :D

Každý jí prý trpí

18. prosince 2014 v 21:00 Téma týdne
Dřív jsem byla přesvědčená, že samomluvou netrpím. Později jsem zjistila, že mám takový ten normální zvyk, říkat slova jako "dopr...; krucinál, kdo to sem zase dal?!; neštěkej, Barone! (za zavřeným oknem); co to je? apod. Díky všem vašim článkům jsem se ale začala pozorovat. Ne, zdaleka na tom nejsem tak, jako moje babička, která žije sama a povídá si buď jen se sebou, nebo dřív se slepicema, které byly její nejlepší kamarádky. Nejsem na tom ani jako moje bláznivá kamarádka, která musí furt (někomu) něco povídat.

Ale je fakt, že občas si ráda něco řeknu. Když mám něco na srdci a nikdo vhodný není v mé blízkosti, řeknu to prostě sobě. Bohužel to nestačí ani v duchu a tak musím nahlas. Ono to zas tak úplně nahlas není, protože si to většinou šeptám, nebo říkám polohlasně, aby mě neslyšeli ti, pro které by to mohlo být nevhodné. Čímž docházím k tomu, že si to uvědomuji a tím pádem nejsem nemocná (netrpím samomluvou :D). Spousta z nás si myslí, že když si občas zanadáváme, nebo se nahlas pochválíme, hned trpíme samomluvou. Ale podle mě je samomluva to, když sami sobě sdělujete své zážitky, nebo si říkáme prostě věci, které bychom řekli svému kamarádovi nebo rodině, ale buď je zrovna nemáme po ruce, nebo nikoho takového nemáme vůbec a tak to musíme říct bohužel sami sobě. Když jdu po ulici a vidím chlápka, jak si mluví sám pro sebe v kuse a dokonce to vypadá i jako dialog, musím se smát a hned si uvědomím, že ten samomluvou určitě trpí. Když ale paní v parku šlápne do hovínka a vykřikne pár sprostých slov, samomluva to nejspíš nebude.


A "tichá samomluva"? Myslím tím ta v duchu. To je ještě přirozenější, než že si občas zanadáváme nahlas. Kdo by si v duchu nikdy nic neřekl, byl by blázen. Ne ten, co si v hlavě neustále formuluje různé věty, převypráví si rozhovory, přeříkává si látku, kterou musí umět na zítřejší zkoušení, nebo si prostě jen vymýšlí svůj příběh. Poruchu by měl ten člověk, který by nemohl nic vymyslet, nebo by neměl ten hlásek v hlavě, který všichni tak nezbytně potřebujeme nejen ke čtení, ale i k vymýšlení, přemýšlení a řešení různých situací.

Říkám vám, že mě vážně štvete!

13. prosince 2014 v 10:36 Téma týdne
Moc ráda bych některé lidi poslala tam, odkud jim čouhají nohy, ale bohužel to není tak úplně možné. Doufám, že jednou se mi to podaří. Až budu mít po všem a budu si moct otevřít pusu na každého, kdo mě za ty 4 roky něčím naštval tak, že si to pamatuju do teď. Trochu si tady teď postěžuju a něco berte s nadsázkou. Hlavně ten konec o té lásce a radosti.


Mé milé učitelky,

mám zde příležitost říct, co mám na srdci. Doufám, že si to nepřečtete a kdyby ano, tak nebudete zrovna mou učitelkou a nepoznáte, že vás od srdce nenávidím. Ale i kdyby ano, za pár měsíců to vaše peklo opustím a budu zase tou veselou dívkou jako na začátku. Učitelky obecně mi nevadí. Nejsem ten typ člověka, co by brečel, když musí jít do školy (je fakt, že jednu dobu to tak na ZŠ bylo). Dokonce mi ani nevadí se učit, ale s tím vaším přístupem k tomu ztrácím chuť i já, a to už je co říct. Potom se nedivte, že nikdo nechce nic dělat. Nosíte nám písemky za měsíc a mezi tím už stihneme další dvě napsat. A vy se divíte, že my přineseme úkoly až další hodinu. Divíte se, že vás neposloucháme, ale když jste tak hrozné a protivné, tak to ztrácí smysl. Učitel by měl být zábavný, měl by umět naučit, vytvořit si respekt, ale přitom být i trochu přátelský. Naše škola se může pyšnit snad jen jednou takovou. Jelikož ji máme na ekonomiku, což je u nás maturitní předmět, je to skvělé! Ale třeba taková maturitní čeština bude dobrý poděl (hrůza). Můžete být sebelepší žák, chodit na olympiády, umísťovat se dobře, psát skvělé slohy, nemít jedinou chybičku v diktátu,... ale nikdy nedostanete na vysvědčení jedničku. Jo, možná se to občas povede, ale to musí mít paní učitelka tak dobrou náladu, že jí nevadí dát dobrou známku. Nejlepší pro ni je, když máme pětky všichni, aby nám mohla pořádně promluvit do duše. No jo, ale kdo by neměl za 5, když řekne, že si napíšeme četbu Moliére - Lakomec a ona nám tam dá Tartuffa, kterého skoro nikdo nečetl. Já ho četla a stejně mám 3, protože si nepamatuju úplně všechno, když ho ani k maturitě nechci. Ale co už, ona je prostě taková. Nebo nás zkouší na rozbor z učebnice, kde jsou 4 otázky, které si máme za minutku připravit a pak to celé umět. Dobře, občas nějakou nepochopíme, ale jinak většinu máme, ale ona si vymyslí další, které z textu nejsou zřejmé (= vůbec o tom není zmínka), takže to nikdo neví a ona nám díkybohu nemusí dát jedničku!

Paní češtinářko, abych to tak shrnula, jste vážně nejhorší učitelka na škole. V prváku nás strašili starší studenti, že jste hrozná, ale nám to zatím tak nepřišlo. Teď ve čtvrťáku nám ale dáváte vážně zabrat. Moc se těším na maturitu s vámi. Doufám, že mi zkazíte maturitní vysvědčení.

S láskou vaše nejlepší studentka.

Jsem vlastně úplně šťastná

8. prosince 2014 v 16:19 Téma týdne
Trochu pozdě píšu na minulé téma týdne Maličkosti, které dělají lidi šťastnými. Můj noťas kleknul a opravář ho dodělal, takže to chvíli potrvá, než zase budu aktivní. Ještě že mám články do challenge napsané alespoň trochu dopředu.

Co vás dělá šťastnými?

Mně ke štěstí stačí to, že mám rodinu, na kterou se mohu spolehnout.
Kamarádky, kterým se můžu svěřit a můžu se s nimi zasmát.
Přítele, se kterým se cítím v bezpečí.
Babičku, ke které stále ráda jezdím, protože je skvělá.
Bráchu, který mě neustále překvapuje tím, co vymýšlí za blosti a před usnutím mi je vypráví.
Vztah s ním, který i když nevypadá úplně skvělý, skvělý vážně je!
Moje mazlíčky, kteří jsou chlupatí, přítulní a stačí jim pohlazení, aby vás měli rádi.
Školu, kterou jsem ráda, že jsem si vybrala, protože mě přece jen začala bavit.
Úspěchy, které jsou sice malé, ale alespoň nějaké.
Přátelství, které dokážu navázat se spoustou lidí.
Ochotu, kterou mi ostatní dávají a já zase jim.
Dům, ve kterém můžu být v teple, s elektřinou, plnou skříní oblečení a plnou lednicí jídla a nemusím spát pod mostem bez toho všeho potřebného.
Vzdělání, kterému se všem nedostává a snad brzy i tu maturitu.
Zdraví, které každý také nemá, což si musíme uvědomovat.

Nevíme, co všechno máme a musíme si toho začít vážit. Já si většinu věcí uvědomuji, a proto můžu říct, že jsem šťastná, i když se tak občas necítím, protože mi vše nevychází tak, jak si představuji a chybí mi malé detaily. Stále jsem na tom ale mnohem líp než většina lidí. Netrápí mě žádná vážná nemoc, duševní porucha, nedostatek vody nebo tepla. Většina z nás je na tom moc dobře a měli bychom být šťastní, že tomu tak je.

Smějme se na kolemjdoucí, protože nikdy nevíme, komu to zlepší den. Dávejme lidem druhou šanci, protože nikdy nevíme, jestli je to nezachrání od pádu na dno a totálního zhroucení. Věřme, že je v každém z nás alespoň kapka dobra a probuďme ho i v nás. Uvidíte, jak hned bude více šťastných lidí!