Červenec 2015

Já mám své principy

25. července 2015 v 15:03 Téma týdne
Nikdy jsem nechtěla jít tak úplně s davem, ale byla jsem radši hodně podobná ostatním, než abych byla úplně odlišná. Odlišná stále nechci být, ale už vůbec nechci být za každou cenu taková, jako jsou ostatní a jakou mě chtějí mít. Občas se vymknout kontrole a neřešit to, je úplně skvělé. Jen to vymknutí zrovna nesmí být in (třeba dělat hlouposti v opilosti.. kdo to nedělá, nejde s davem).

Čím jsem starší, tím mi přijde uhozenější, chovat se podle představ ostatních. Následovat trendy, mít nové vymoženosti a mít rád to, co mají rádi ostatní. Proto občas už jen z principu nemám ráda něco, o čem se strašně mluví. Samozřejmě, když se mi to zalíbí uvnitř mě, začnu to mít ráda i přes to, že se to zrovna teď líbí úplně všem. Ale jakmile mi to nepřijde zas tak fantastické, tak tomu ani nedám šanci, protože nechci být jako všichni. Skvělým příkladem jsou Mimoni. Z nich se strhla úplná horečka a já nechci být její součástí. Nemusím si psát statusy o tom, jak jsem na nich byla v kině, mít jejich tričko a být hysterická jen když uvidím něco s obrázkem Mimoňů. Samozřejmě, že občas lajknu nějaké to vtipné video na fb nebo obrázek s dobrou hláškou (z Mimoňů), ale to je tak vše.

Minions everywhere...


Možná si řeknete, že se až moc snažím nejít s davem, ale já mám prostě své principy, které pro mě jsou na prvním místě. Občas mě mrzí, že nedovoluju dobrým věcem, aby se mi zalíbily a ovlivnily mě, ale já prostě nechci být ovlivněná stejně jako dalších několik tisíc lidí. A hlavně nechci být ovlivnitelná. Každému se může líbit něco jiného, může mít rád něco jiného a nemusí se řídit tím, co právě teď frčí.


Třeba žijeme ve snu

10. července 2015 v 14:33 Téma týdne
Občas si říkám, jestli celý den nesníme a v noci, když si myslíme, že sníme, tak třeba doopravdy žijeme. Můj život ve snu je mnohem zajímavější než ten opravdový. Některé věci bych zažít nechtěla, ale je fakt, že ve snu jsem snad nikdy nezemřela. Prý se to nemůže stát. Takže třeba opravdu žijeme ve snu a kdo v něm zemře, tak zemře i tady a teď - ve dne. Často, když jsem měla těžká období, snila jsem o tom, aby tohle nebyl ten pravý život. Aby to byl jen zlý sen, kde musím stále chodit do školy a potýkat se s každodenními problémy. Když se mi zdávaly úžasné sny, přála jsem si v nich žít. Být veselá a šťastná jako ve snech. Bohužel to tak ale asi není, i když nikdy to nebudeme moct říct s jistotou. Stejně tak, jako nemůžeme říct, co bude, až zemřeme.

Ti lidé, kteří byli na pokraji smrti, si jen mohou myslet, že něco viděli. Nebo se jim zdál právě ten sen, ve kterém zemřeli a po smrti se stalo to, v co věří. Ti, kteří si myslí, že je po životě tma, viděli v kómatu tmu a ti, kteří věří v další život, viděli, jak jdou na druhý břeh, kde to všechno pokračuje. Já chci věřit v posmrtný život. Všichni říkají, že je lepší. Že je to téměř ráj. Ale nikdo neví, jestli tam není hůř. Třeba je to takové peklo na zemi. Nikdo to nemůže vědět na sto procent. Ani vědci, bohužel.


Třeba teď v opravdovém životě spím a zdá se mi, jak píšu článek na blog a dívám se na televizi. Možná si v tom životě říkám, že je to pohodička, vlastně nic nedělám. Ale jindy je to téměř jako noční můra. Možná, že máme dokonce dva životy. Ten na zemi a ten ve snu. Opravdu nevím, který bych si vybrala. Ve snech na mě číhají nestvůry, před kterými nemůžu utéct a zachrání mě probuzení. Když bych to vzala tak, že je sen opravdový život, bylo by to tedy tak, že by mě honila příšera a jediným útěkem by bylo usnout? Občas je dobré, zamyslet se i nad takovými hloupostmi, které nemohou být skutečné, ale kdyby byly, bylo by to zajímavé. Kdo ví, co se stane za několik desítek let. Co nám vědci řeknou, nebo co zjistíme sami. Třeba právě teď všichni spíme a scházíme se ve snech na blogu. :)